Divná Noc

Sinuz:
Ve stínu města průmyslu tísíce lidí, co čekaj,
až příjde to ,co pořád ještě nemaj.
A co se zrodí ve stínu paneláků,
pod křídlama černejch ptáků, který ze smeťáku
se vracej zamlženou oblohou?
Měsíc svítí marně, jeho odraz nad vodou
nespatříš, jen pouliční lampy svítěj, aby
se mělo co odrážet na Labi.
Kilometry protihlukovejch zdí chrání
noční klid, abychom měli, prej, klidný spaní,
ale ňák nemůžu spát, a tak
marnosti jdu vstříc - snažim překonat
předsudek ztracený noci a posedávám tiše
a přemejšlim vo tom, co tyhle lidi chtěj slyšet.
Přestože je celkem šero, tak snažim se vidět
inspiraci, abych se měl pak za co stydět,
ale myšlenka je prázdná, mám toho akorát…
/tak běž radši spát a nech si o nás zdát…

Strofa:
Nemám dneska náladu na noční můru.
/Chce se ti spát/ E-e, radši zůstanu vzhůru.
Nemůžu usnout, a tak za voknem si krátím
nekonečnou noc, která je jako když obrátím
světlo denní - podstata negatívu
a tak uprostřed negace vytvářím si perspektivu
a respekt spousta lidmi nedobytý.
Zapomeň na vděk, termín pro nás nezažitý.
Sotva sme se vobjevili, tak už šance máme smytý.
Co je pod prachem města skrytý, to pocítíš i ty…
Co příjde s novým dnem, snad něco novýho -
třeba se změní myšlení - svět bez eMCího…

Wrána:
Právě teď může nastat zvrat
bez zpáteční jízdenky - tvý šance na návrat
ze slepý uličky, kde končej mý myšlenky.
Ve svým stínu se ztrácejí bez poenty,
která je motivací. Proti nim se obrací,
investice nevrací, nevyplácí práci
odvedenou. Tuhle noc nepovedenou,
jako společnost životem podvedenou,
narušuje slunce východ. Siluety velkejch budov
vystupujou z mlhy ven. Tak tohle je můj domov?

John L:
Procházim se ulicema s unavenejma plícema
smogem, kterej se nočním světlem snáší k zemi a
s hvězdama si podávám ruku, měsíc diktuje cestu.
Jako ve snu. Bez protestů odsouhlasim snahu městu
vtáhnout mě do příběhu pouličního osvětlení. Přijde mi
že slyším poezii, kterou město přednáší.
A stromy, který tančej ve větru -
ten přichází a ztrácí se rychle, jako chroma na metru.
Čas běží, slyšim tikot hodinek. Jo, je to zvláštní -
ptám se noci: "notak holka, copak ještě dáš mi.?"
Ptám se, jestli tady jen sám sem, tam a sem
procházim městem. ´Sem nočnim hostem v prostém
postoji proti dešti, kterej na zemi tančí.
Kapky o čelo mi buší, sou chladný, ale duši
rozehřejvaj monotónním rytmem podobnym tomu,
co právě tedka slyšíš za slovama v mikrofonu a za-lu
krativní cenu tohodle večera
prodávám akcie noci na majitele beze jména.
A cena, kterou tahle procházka má
je k nezaplacení, ničím nevyčlisítelná noc diwná…

Zášť:
Věže panelaků za oknama se mi mlží.
Prší, ale kouzlo noci stále běží
a nenechá mě spát. Strach snažim se překonat,
utýct z tohohle světa a něco dokázat.
Hodim si s kostkou štěstí, jestli najdu trochu štěstí.
Snad se mi poštěstí úniku z noci neštěstí.
Naštěstí z příležitosti v průniku večerní zlosti
v oblasti realitě snů, myšlenek plný záludnosti .
Sídlište je plné křiku ,situace - pádný důvod měsíčního svitu.
Šedivý mraky zastoupily práci měsíce
a snášej světlo na zem - nahradily lampy více,
ale sice ´sou to blesky deprimující tu noc
a pomoc nenajdeš ve slovníku pod slovem záludnost.
Přesto že pomoc je to pravý slovo - co hodí
pro nouzový únik z týhle noci, kde není
žádná naděje na snění, ani pohádkový dění.
Vrať se do reality a uteč z týhle iluze snění.