Půlnoc

REFREM:
Je skoro půlnoc…
město je po tmě, svítí se jen v jednom okně
přestože je hodně, to neni pro mě důvod jít spát.
Do tmy se koukám...
nocí se toulám, tam, kde vostatní se ztrácí
hledám inspiraci, abych mohl pravdu psát.

Sinuz:
Půlnoc - ulice ´sou napuštěný tmou, město
spí… ´sem jeden z mála, kterýho zvou, vstoupit
smí. Jen v noci ´sou hodiny návštěvní
v ordinaci, kde ti předepíšou divnej pocit.
Povídám noci: „Veď mě“, ale nevidím ji ve tmě. Nesu
si otázky, na který už znám odpověď: „Ne!“
Tma je tak hustá, že nevidim ani svůj stín
od lampy přede mnou, co stejně zhasne, až se přiblížim.
Zákon schválnosti, náhoda anebo vzkaz?
Až budu dostatečně daleko, tak rozsvítí se zas.
A domy s poezií na téma „taky jsem tu byl.“
Anonymní vzkazy, který málo kdo přeložil.
Abstraktní obrazy, z kterých mrazí v zádech
náhodný kolemjdoucí - ulice má tajemnej nádech.
A zvuky z nádraží tvoří atmosféru, co říká:
„Musíš mě prožít.“ „Do tmy se vnořit, proč utíkat?“
Není se čeho bát, je potřeba hledat
na jiným místě než ostatní...

Zášť:
Je skoro půlnoc a zvony ještě v klidu spí.
Noc je klidná jako vždy. - Tak co?
Schováváš se do stínu od lampy, aby ti nebyla vidět tvář.
Máš vztek - stydíš se za sebe a i sám sebe postrádáš.
Tvoje identita je slabá jak barák z balíčku karet.
Ztrácíš se sám v sobě. - Stačí fouknout
a i políbení na ret zhořkne při pocitu, kterej máš
z dnešní noci. Tak hledáš…
Chce se ti řvát a nemáš důvod. Nemůžeš spát. Musíš jít.
Nechceš stát na jednom místě. Uprostřed ulice tísní tě deprese
a tma která tě obklopuje… jen měsíc s hvězdama na nebi
co ti ukazují ten správný směr.
Schoval ´si se za svůj stín a čekáš.
Nehybně pozoruješ kolemjdoucí, ve kterých hledáš
odpovědi na otázky, který vlastně vůbec neznáš …
do tmy se koukáš. Vidíš jen tmu a tanec stromů s větrem.
Slyšíš tón zvonů - už je půlnoc. Kostel dává znamení
že je nabita plnost.
Vržený stín od paneláku iluze neschová tu
má tu běžnou ztrátu. - Nacházíš se v bodě zvratu.
Odbila půlnoc a zvony už zase v klidu spí.
Začíná novej den, ale noc ještě nekončí.
Dnešní večer je jako bezedná číše špatnýho vína
upíjíš se jí a usínáš…

REFREM:
Je skoro půlnoc…
město je po tmě, svítí se jen v jednom okně
přestože je hodně, to neni pro mě důvod jít spát.
Do tmy se koukám...
nocí se toulám, tam, kde vostatní se ztrácí
hledám inspiraci, abych mohl pravdu psát.

Strofa:
„Vstávej ze sna, k´erej, zdá se, nese klam…
a hraj s náma tudle hru, nebudeš v ní sám…“
Přišli pro mě, že prej do mě „moudrost“ nalejou hrdlem
v mym domě a to mě nasírá. Vim dobře
že nepochoděj stejně jak můry, co voděj
mě nočnim časem za rukáv přemlouvaj´ hlasem
líbivym, ´bych dal se k jejich straně...
Rázem vybíhám voknem podpořenej doprovodem
ďáblů tam venku. Toulkou přez ulice..
atmosférou noci nechat zahalit se a dál..
V pouť šílenství plout. Múzou nemůžou
střást mě pout. „Hraješ, tak po´ď a poť!“
Vsaď si na strofu štěstí rýmem náhodnym
a čekej, až na tebe padnou uznánim budoucim.
Pak ukáže se „kdo z koho, kdo se mihne
s kosou těsně a kdo vedle švihne přes hlavu němě.“
Proto hledám ten dar, co je zkrytej -
byl mně danej - tak ho seber a vem
jako zbraň proti těm, co
uměj zabíjet, uměj ničit, uměj krást
znásilňovat, dávat bolest místo toho, aby
plnily přání, k´erý snáz radost vnesou do voka
každýho dobrýho člověka z nás ve správnej čas.
Je skoro půlnoc a z kostela zní ten hlas
co vodbíjí konec jejich špinavý hry. Tak zas
jindy, až budou mít pocit výhry, při´dou mezi nás
zahrajem´ si znova - beru všechno a voni nic zas…