Dlouhý cesty domů ft. moni

Alex:
V hladině Labe se odráží tři mosty,
obličeje lidí, každý nosí kostým,
mezi žádnym z nich neni žádnej rozdíl.
Balancujem mezi štěstím, penězma a zlostí.
Kilometry silnic a dvě tváře ulice,
panelový bloky, mezi nima dusíš řev.
Těch 12 pater je v našem městě mrakodrap,
nikdo od nás neprorazil, uhni já to dám!
Když volám z Větruše, čekám na to echo
a podemnou město a v noci jeho světlo.
Střechy paneláků a koruny stromů.
Mám skvělej pocit na dlouhejch cestách domů.

Moni:
Když jde slunce níž a město zhasíná,
hvězdy cítíš blíž, svý oči zavíráš.
Cítíš jenom stín, nebo světla lamp,
miluješ to místo a v něm neznáš strach.
2x

Alex:
Město neni kus naporcovaný skály,
je to místo kam se může člověk vrátit.
Nosím jméno svýho města jak psí známky,
hlavně když dejchá a vy plníte sály.
Město má svý srdce, to srdce jsme my!
100 000 lidí, jejich zázemí.
Občas jsme prázdný jako vnitřky sklenic,
a občas záříš a větší záře neni (věříš)
Mám rád společnost, kterou dělaj zvuky aut,
tak jako dělat rap i když jen underground.
A nemusim pocit když semnou spline dav,
těch co se chtějí navzájem vyštěkat (haf)
Příběhy lidí, slyšíš jich tisíc,
zapsaný na zdech, v knížkách a bicích.
Přichází půlnoc a v doprovodu zvonů,
znáš ten skvělej pocit na dlouhejch cestách domů.


Moni:
Když jde slunce níž a město zhasíná,
hvězdy cítíš blíž, svý oči zavíráš.
Cítíš jenom stín, nebo světla lamp,
miluješ to místo a v něm neznáš strach.
2x