Počítačové děti

Nedají se vášněmi spoutat,
neumí se bát ani mírně pousmát,
tak zvláštní a vážní jsou napořád.

Děti v póze vzdálené vzpouře,
nevrlé když klávesnic bouře utichá,
svět básní bez kódů jim uniká.

Kam, kam se strácejí touhy?
Kam, kam se strácejí touhy?
Prokletí, nebo náhoda?...
Prokletí, nebo náhoda?...
Měly rády slunce, teď milujou mráz.

Pobledlé a průsvitné tváře,
nemluví, když mámivá záře modravá
je láká a svádí a spoutává.

Tatam je vůně těch poupat,
jen tak se v závětří houpat neumí.
Čí je zájem, čí nápad, čí svědomí?

Kam, kam se strácejí touhy?
Kam, kam se strácejí touhy?
Prokletí, nebo náhoda?...
Prokletí, nebo náhoda?...
Měly rády slunce, teď milujou mráz.

Dětí lásky - přízraky pouhé,
oči v dálce, úvahy dlouhé - netuší,
co s touhou, když vkrádá se do uší.

Nedají se vášněmi spoutat,
neumí se bát ani mírně pousmát,
tak zvláštní a vážní jsou...

Kam, kam se strácejí touhy?
Kam, kam se strácejí touhy?
Prokletí, nebo náhoda?...
Prokletí, nebo náhoda?...
Měly rády slunce, teď milujou mráz.

Prokletí, prokletí, prokletí a nebo náhoda.
Prokletí, prokletí, prokletí a nebo náhoda.
Prokletí, prokletí, prokletí a nebo náhoda.
Prokletí, prokletí, prokletí a nebo náhoda.
Prokletí...