Morava

Na konto náhlých, krutých ztrát

ještě připíšem a několikrát

chyby, za které i nevinný

nese úděl svůj

a trest

Prý: jen se staň, co má se stát!

Zač se skryjem, až příště nám budou brát?

Zatím víme jen,

že do pekla z ráje nikdo netouží



K tobě jsem vcházel nastokrát

Prvně se pokoušel své rozumy psát

a tvůj klidný proud to všechno snášel

k mořím

někam níž

A nikdo z nás tehdy nechápal,

že jednou zabouříš

a co pak bude dál

že prosby z našich úst

ty vlastně neslyšíš



A teď v místech, kde včera

asfalt býval,

dneska je znovu jíl

Co jeden pouhý týden skrýval,

to jediný déšť dopustil:

I kdyby vítr vál a sílil tisíce dní,

už nikdy nebudem, kým jsme byli

před povodní



Co na tom, že nám plá

zlaté slunce nad hlavou?

Jak jsi mohla jen být tak zlá

řeko Moravo?

Nad zemí vládne šedý stín -

Je to přízrak našich hříchů a vin

Přesto zdá se příliš hloupé věřit,

že osud přišel k nám

A těch malý křížků na březích

A ten tichý pláč,

kde ještě včera zněl smích

Tvá síla stoletá je příčinou,

že jsem zase sám

A v místech, kde stál dům,

chybí stůl i lože

Kdo ví, zda tu vůbec byl?

Já šeptám ve tmě tmoucí:

Bože můj, proč jsi mě opustil?!

I kdyby slunce žár teď pálil tisíce dní

už nikdy nebudem znát,

co jsme znali před povodní



Proč nám jen oplácíš svojí záplavou?

Kdo ti ublížil?

Zač se mstíš, moje Moravo?

A pak, že lidskou vůli

na světě nic nezlomí!

Byla jsi silnější než zášť

a špatné svědomí

Kolik dobrých řek i zlých

naším tělem protéká

když to člověk nečeká?

Nikdy nikdo nečeká víc...



Už nikdy nebudem

kým jsme byli před povodní

Co na tom,

že nám plá zlaté slunce nad hlavou?

Jak jsi mohla jen

být tak zlá?