Strach

Tak jsem šel jednou sám v podchodě pod silnicí.
Byli tam, stáli tam dva starý hnusný týpci.

Nevidím, neslyším, nechci se teď bíti.
Nevidím, neslyším, jsem jak ty dvě krysy.
Ty co jsou pode mnou, když tak sám chodím tmou.
Nevidím, neslyším nechci mít modřiny...

Ale ty dva, co tam koukaj, se mi zdaj kamarádský.
Tak se k nim pomalu, ale ne jistě blížim.
Ale oni stojej dál, spíš trochu odcouvali.
Mám z toho husí mráz nejenom husí kůži.

Neviděj, neslyšej, asi se též bojej.
Asi bych se už měl odebrat na odchod.
Nemám rád ty lidi, co dělaj modřiny!
A tak se otočim, očima zatočim.

A jak se otočím, tak do mě něco padá.
Nejdřív jsem snad myslel, že strach mě udolává.
Jenže to nebyl strach, byla to kudla tmavá.
Asi jsem měl jít dál, asi jsem je polekal!