Památka zesnulých

Vracím se rok co rok, s Památkou zesnulých,
dívám se na ženu, co klečí u nohou,
u nohou nehybných, tak metr pod zemí,
co už jít za tebou, má drahá, nemohou.

Pokládáš květinu, bohužel nechápeš,
nikdo se nedovtípí sám,
že jsem zas v pořadí, v čekárně na život,
potom se vrátím zase k vám.

Možná budu pes u tvých nohou spát,
možná budu kos za oknem zpívat,
možná na oběd si mě uděláš,
pak budu zas tam, kde mě právě máš.

Jak rád bych ti zprávu dal ty mě však neslyšíš,
jenom slzy utíráš, pro smutek nevidíš,
smrtí život nekončí, nebožtík žije dál,
kdybych tohle věděl dřív, tak bych se pořád smál.