Tam do věčných bran

Áááá!

Adriano! Lásko!

Bože! Jsi to ty?

Ano, já! Nejsi sama!
Nesu ti šperky, klenoty!
Svá ústa tiskni na má!
A zažeň vrásky na čele.

Proč jste dnes v černém, andělé?

Máš divný cizí hlas.

Z tvých loktů čiší mráz!

Co tady, baby, stojíte
jak nemohoucí ovce?
Přivítat máte vítěze,
ne domnělého vdovce!
Mou ženu chcete oplakat?
Vždyť dýchá, vždyť je živá!
Co se svící a modlidbou?
Ještě se nepohřbívá!

Kněžna se z toho vykřeše,
však není žádná třtina.
Já přece přišel na křtiny!
Tak ksakru, kde mám syna?

Smilování...

To není naše vina...

A kdo za to může? Snad já?
Jsem snad porodní bába?

Ó, pane, ta je zkušená.

Kněžna jen byla slabá...

A co lékař? Kde je ten?

Já za ním běžel. Byl však pryč,
v domu jen jeho dcera.
Říkala, že prý ranhojič
moc chvátal do kláštera.

Tak tohle už je trochu moc.

Tohle jsi přehnal, šašku.
Stráže! s tím lotrem na pranýř!
Tam prožij dlouhou krutou noc,
než dohraješ svou frašku!
Jděte mi všichni z očí!

Tebe, má lásko jediná,
na nejsvětějším loži,
v slzách teď prosí hrdina:
probuď se - promluv - ožij!

Vím, že jsi se mnou,
jsem tvá jediná,
s tou vírou se, lásko má,
tak krásně usíná...

Adriano! Adriano!

Můj plod v tobě zrál,
zůstaň, dýchej dál,
šťastné ráno!

Kam tak chvátáš, Adriano?
Tam do věčných bran,
jsou už dokořán.
Dokonáno!