Výkřiky do ticha

1)Výkřiky do ticha v srdci je panika všichni nás slyší ale koho vážně zajímá ta bolest uvňitř nás už bylo tolik vět už sem řek tolik slov o tom jak mě bolí svět všichni se ponořili do hlubiny času nikdo nechytil to poselství v mém hlasu lidi v mých textech často hledají sílu kterou bych sám potřeboval k tomu nést tu tíhu kterou nesou moje texty a je to zvláštní jak moc dokážu sám ukrýt do svých básní koho vážně zajímá co cítí básník kdo mu pomůže když nikdo neví co ho trápí přitom říká pořád dokola stále to samý možná je to úsměvem co nosí ve svý tváři ve svý podstatě jsme lháři ale možná není lhář kdo se bojí vlastní pravdy někdy si říkám kolik lidí vůbec chápe a kolik lidí vůbec chápat chce to co jim dáme bere někdo moje slova vlastně vůbec vážně plno raperů se přetvařuje ale já ne někdy si říkám k čemu je ta všechna pravda chtěl sem jí dát lidem ale je to marná snaha lidi se k ní otáčejí zády není zvaná přesto jí neopustím je pro mě tak drahá už jsem si zvyknul že mě vlastně nikdo nezná druhá strana mince toho všeho co mě trestá na některý věci tady vždycky budu jen já budu o tom vyprávět potichu hvězdám svůj příběh o tom že se doufám nikdy nevzdám na to co si nosím pod maskou tak na to jsem sám stejně Vám to ve svejch textech zase všechno předám pudu dál stejně jako do teď nejde přestat.
2xRF)A znovu budou zvony do ticha být a znovu budem sčítat co jsme všechno chtěli mít ale dokud budou naše srdce plamenem plát tak budem znát odpověď až budou se ptát.
2)A mezi prsty žmoulám posledních pár drobných chtěl bych je darovat není komu a Ty se ptáš proč básník dlouho nic nenapsal nebylo komu v tichu zemřely slova a tak znova s rukama v kapsách stojím snad abych jimi nenarušil křehkej řád zvykám si mlčet s pravdou vtisknutou do rtu ruce semknutý k nebi BOŽE nech mě aspoň psát chtěl sem lidem dát co je opravdový ze mě aby pochopili že pravda nejde psát jemně že jsem smutnej klaun co křídly do zdi naráží když probudí se ta holubice strachu ve mě a za mříže z oceli cedulku se jménem a pro duše z útulku co by odznaky moci píšu prstem slova do tmy navždy jsou obrazem na prázdných zdech temných galérie noci jsewm taky jenom člověk a mezi Vámi táhnu svojí káru s osudem jak těžkou sochu z bronzu a nikdo se nezeptá jak bolí slzy mámy když TÁTU vzal BUH a dávno není tady s námi nikdo se nezeptá jak bolí litím okem i když s bolestí v srdci se směju s každým krokem a přesto těch pár úsměvů dám a dokud tu budu budu psát PŔÍSAHÁM!
RF)A znovu budou zvony...