Pár vzpomínek

Je to dávno, snad pár let,
co stojí světem svět,
je to pár dní,
kdy jsi tady blízko stál
a já stála opodál,
můj svět spojil se s Tvým.

Neměli jsme vůbec nic,
pouze svět, jenž bez hranic
otevřený se zdál,
malou postel, židli, stůl,
každý od každého půl,
jeden o druhého se bál.

Teď mám vzpomínek pár,
co zbývá, smíš si vzít,
i tu postel, židli a stůl,
co víc teď můžeš chtít?

Vždyť já chtěla jsem víc,
zbývá s očí slzy smýt,
mám vzpomínek pár,
když nesmím Tebe mít.

Kdo mi deku bude brát,
až ráno nebudu chtít vstát,
kdo mi polibek dá?
Rozdělíme noc a den,
už si šeptat nebudem´
jsem Tvůj, jsem Tvá.

Stáli jsme proti,
tak zvláštně cizí myšlenky pod rukama mizí,
smutně gramofon hrál,
teď už zbývá sbohem říct,
těch slov je vážně mnohem víc,
vzpomínky zůstávají dál.

Teď mám vzpomínek pár,
co zbývá, smíš si vzít,
i tu postel, židli a stůl,
co víc teď můžeš chtít?

Vždyť já chtěla jsem víc,
zbývá s očí slzy smýt,
mám vzpomínek pár,
když nesmím Tebe mít.