Sbohem

Citíš ten pocit, jako by to bylo včera
oči plný smutku zahalená realita.
Neotřelá chvíle, která nechtěla být sama
-pociťoval jsi to samé, ale vzpomínka Tě chytla.
A Teď sedíš na posteli a - rozevíráš ruce,
představuješ si jen jednu - slyšíš její srdce.
Tlukoucí tím rytmem, který slýchával jsi roky
podle kterého ses řídil-dopisoval sloky.
Bral jsi všechno jistotou, a neřešil jsi bolest
bolest vašeho souznění, neřešils začátek, konec.
V součastnosti - do nebe jen hledíš
Nemá důvod děkovat - a tak se jen snažíš
Opatřit si příležitost, kde byses jí vyznal
Omluvil se za svý hříchy, kam si její city dostal.
Pociťuješ to samé, co pociťovala ona
každá minuta bez ní, tou slzavou se stala.
Teď už můžeš děkovat, jenom svojí chybě
žes ji nepřivedl, tam kam chtěla, že už není tvoje.
A tak setři slzu, a - začni srdcem činit,
nepředstavuj si jen věci, které nemohou se splnit
Rozevři svá křídla - jako bys byl anděl
nelituj svých rozhodnutí - když se zdáli dobré.
Tikot osudových hodin, v hlavě se Ti krátí
myšlenky se staly realitou, samé tmavé barvy.
Nesešité jizvy - se nikdy neztratí,
jako láska když odejde, asi těžko se už vrátí.
A tak prosím poslouchej a zvedni každou hvězdu
která spadne Ti do klína, když-zahlédne tvou slzu.
Nesmíš být zaslepen, pomyslnou fotkou minulosti,
pak poznáš, co to je a jak to vlastně cítíš.

Jak to vlastně cítíš (4x slaběji ->)


(čtení) REF: Láska a ironie jsou tak odlišné věci,
tak proč když se spojí, páchají tolik škody.
Nemáš slov na Lásku a zdá se Ti to špatně?
Pochybuj o tomto rozhodnutí - je pošetilé.
Každý váhá, při tématu jménem Láska
málokdo jí věří, předem ji označí jako prohraná sázka.
Ale netuší, že každý má v sobě výhru,
je jen na člověku, jak se sázkou naloží.
Má v sobě pocit z osudového kruhu,
čeká jen na světlo, až se na konci tunelu rozsvítí.


Vteřina je minutou, a minuta je hodinou
každý řádek psaný pro ni, stal se jednou větou.
A teď tahle věta je průřezem realitou
označení jen jedno, označení na rozloučenou.
Slova psaná krví, zaprášené všechny slohy
otevírá knihu básní, otevírá co už není.
Chce se vrátit zpátky cítit teplo jejích dlaní,
orosené její tělo, její slastné vzdychání.
Každý její dotyk, který tvořil schod do nebe
stal se pouhou slitinou a neslyšícím tepem.
Kořeny už dorostly, a začínaly praskat
snažil se je vyléčit ale diagnózu neznal.
Kdyby otočil se dřív, jako otáčí se nyní
nelitoval by ničeho, nelitoval rozhodnutí.
Žádná zatemělá pomyslnsot, žádné snění
otevřel své dlaně a jako písek vysypal mění.
Udělal spoustu chyb, a pochopil je pozdě,
-áska s ironií, jako dvě-těla spojila se.
Očekával nadšení z každé její strany,
místo těchto pocitů, zmuchlané papíry
které tvořily mozaiku, založenou na vzpomínkách,
všechna slova na papíře, jsou teď pohlcena.
Končí a zavírá kapitolu svojí lásky
otevřel jí cestu světem, a teď truchlí nad obrázky.
Snaží se zbavit pocitů, co v sobě zadržuje,
co schovává ve svém já, co jej pohlcuje.
A teď už jen, která poslední měl slova
"Miloval jsem Tě, zklamal jsem Tě, chtěl jsem začít od znova"
nedala mu šanci otevřít jí cestu nebem
zahodil všechny myšlenky, ztratil chuť procházet životem.
Teď sedí jen na zemi a poraněn je tepem
bere tužku, papír, tablety a píše SBOHEM

SBOHEM

SBOHEM

SBOHEM