Náhoda

Nás dvě k sobě dovedla pouhá náhoda,
někdy je to pro mě i záhada.
Každá jsme tak jiná a přesto jsme tak stejné,
ale nečekala jsem,že z toho nakonec i láska vzejde.
A stalo se tak
a nebyl to jen sen,byl to fakt!
Přišlo to náhle a nečekaně a já se tomu nakonec poddala
a svou ruku ti podala.
Ty jsi mi podala tu svou
a spolu jsme prošly tou hrou.
Tou hrou,nebo-li životem jsme šly ruku v ruce,
ty jsi zaplnila svojí láskou moje srdce.
Milovala jsem tě a to tak,že moc,
sny o tobě se mi zdály noc co noc.
Ta krásná slova co jsi mi psala se do mé paměti vryly
a najednou se všechny špatnosti přede mnou skryly.
Byla jsem šťastná,jak jen jsem mohla být,
že zrovna tebe jsem mohla mít.
Ty jsi pro mě byla všecno,všechno co jsem si jen mohla přát,
bylo to krásné se všemu kolem s tebou smát.
Jediný pohled nebo myšlenka na tebe mi stačila,
nemít tě,tak bych nic nebyla.
Ale i to krásné jednou končí
a mé srdce steskem brečí.
Teď zbyly mi jen vzpomínky a na rukách krvavé šrámy,šrámy co se už nikdy nezhojí...
Proč nejsem ta,co se ničeho nebojí?
Ale mám strach,protože jsem sama v tom velkém světě lží,pomluv a trápení...
Ale už cítím to vábení...
Vábení smrti...je stále blíž a blíž,
ty teď už nejspíš o někom jíném sníš.
A já?Já už to všechno vzdávám
a svůj život slečně smrti dávám.
Ale co to?Něco mě táhne zpátky
a pak si uvědomím,že můj život byl příliž krátký.
Ne,neudělám to...budu tady dál,
stejně by se mi každý jen smál...
Ale proč to takhle dopadlo?
A co mě to vůbec napadlo?
Tak se s tebou tedy loučím
a zapomenout na tebe zkouším.
Ale vím,že to nikdy nepůjde,
stejně na tom moc nesejde.
Nechci na tebe zapomenout,protože by to byla hloupost,
klidně na mě můžeš mít i zlost:
Můžeš mě nenávidět,ale pořád tě mám ráda
i přes to,že si mi ukázala záda.
Tak tedy zbohem a měj se krásně,
to,co k tobě cítím ti snad řeknou moje básně...