Kocour se schoulil na tvůj klín

Kocour se schoulil na tvůj klín,
u nohou spí ti dalmatin
v pozici lvů, co zdobí banku,
i sama noc má na kahánku,
jen ty se ješte bráníš spánku
a síle starých vín.

Jak dlouho to však vydržíš ?
Už na kostele zlátne kříž...
Ne, ani jeho svatá záře
nenajde důlek do polštáře,
natož pak obrys mužské tváre.
A ty to dobre víš.

Má krásko s přetěžkými víčky,
snad je tvůj rytíř na cestách,
snad si tvou krajkou od spodničky
stírá prach.

Na cestách.

Až přes řeku a do strání
se rozléhá tvé volání.
I Jonáš ve velrybím břiše
by tvoje slova musel slyšet,
vždyť voláš tišeji, než tiše...
Kdo se ti ubrání ?

Vidíš však, nebo nevidíš,
jak na kostele zlátne kříž ?
Ani ta jeho svatá záře
nenajde důlek do polštáře,
natož pak obrys mužské tváře...
A den je blíž a blíž.

Má krásko s přetěžkými víčky,
kývou se, kývou misky vah,
na jedné krajka od spodničky,
na druhé víří prach.

I ve zvířeném prachu cest
vidím tě lampu k oknu nést.
Tvá silueta ale bledne,
kdo pohlédne, už nedohlédne...
Snad ještě můra k lampě sedne -
Já však znám tu lest.

Ach, krásko s přetěžkými víčky,
i když má víčka tíží prach,
tak po tvé krajce od spodničky
teď bych už nerad sáh...