Byl jednou jeden houslita

Nana nananaaaaa...

Žil jednou jeden houslista,
byl Schubert jeho král.
A z paměti znal dojista,
tu sonátu, co hrál.

Když ráno vstal,
tak housle vzal
a pilně cvičil dál.
A když se večer naklonil,
svou sonátu si dal.

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Hej, na nananaaaaa...

Tvá Italka ti uniká,
v těch loďkách jehlových.
Tam za Schubertem utíká,
má pro tvou hru jen smích.

Jdi radši spát, je jako had,
tu neměj, neměj rád.
Až noc si k ránu přivoní,
pak znova začni hrát.

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Hej, na nananaaaaa...

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Ó, dej si tacet, houslisto,
už stíny modré jsou.
Noc je tu a ty nejsi sto,
tu dívku zlákat hrou.

Hej.