Zajatci

Jsme jako zajatci, kameny pod nohama,
řemeny, kůže v zápěstí,
prastará cikánka z ruky nám hádala jen štěstí.
Jenomže na věčnost netrvá nic a taky
měníš se s dobou, se světem,
trhnem se od sebe jako ty mraky a s úsměvem.

Hřebeny kopců přejdem už bez šerpů a otěží,
jako dva slepí k slunci se necháme vést,
dvojice skopců, co po tom všem už nikam neběží
a nemá sílu svou zlobu ze stolu smést.

Vztekem se obiju a vezmu starou křídu,
srdce tvý na zeď načmárám,
roztočím peníze, letenky do Madridu rozprodám.
To potom zabolí a vlastně je to jedno,
kdy se z té války utíká,
a to, že nás oba dva daleký nedohledno zatýká.