(Bez)naděj

Vím naděje odchází poslední
ale když potom s tichostí mizí
těžko se ve mě rozední
a těžko budu zas tak ryzí
v duši kde lásku nahradil žal
v duši kde naději život sám vzal


Snad usmíření
nový úsvit
přijde pak
kdo ví?


Snad s tichostí odejde i bolest
jako řeka a její proud
snad dovolí jí vést mě dál
snad dovolí jí odeplout


Ale fakt nikdo, ani ta řeka
vážně vůbec netuší
že tyhle dlouhý rudý šrámy
zůstanou skrytý pod kůží


A že tam zůstanou tak dlouho
jak jenom sami budou chtít
a že se nezahojí touhou
a já nebudu mít klid


A já nebudu mít klid


Ztracená ve snech co se bojí
že už nebudou se zdát
ztrácím touhu s beznadějí
a ráno nechci vstát


Cesta domů je totiž dlouhá
snad je delší než ji znám
ale vrátit se zas zpátky
to si vážně netroufám


to si vážně netroufám