Tam V Bílé Pláni

Tam v bílé pláni stín za svítání
skráň s pláčem sklání, prázdnou má tvář,
květ šípku v dlani, trn, jenž ji zraní,
má paní, byl jsem lhář, lump a lhář.

Vy teď sčítáte růži lítost a hněv,
na bibli v kůži krůpěj, snad krev,
tam v bílé pláni stín váš se sklání
nad svit jak nad rakev.

Tam v bílé dálce kde v jaké válce,
můj pane, král chce z vás kůži dřít,
s kým v noci bdíte, zda ještě víte,
k nám zpátky kudy jít, blátem jít.

Že vás dál ráda mám, krev šípku chci smýt,
dál věřit vám, lež lží nechat být,
tam v bílé dálce kde v jaké válce
král chce z vás kůži dřít.

Jsou bílá ticha, kdy člověk slýchá,
jak steskem dýchá obzor i zem,
říkám sám sobě: kdy, v které době,
ten příběh prožil jsem, žil-li jsem.

Řetěz skřípe mi v snech, most vzhůru jde zas,
skřípot a vzdech - zbyl skřípot, ten v nás,
jsou bílá ticha, kdy srdce slýchá,
jak steskem dýchá čas.