Padesátý V Radě

Do prázdných očních důlků kape den a pálí
mý oči na dlani už dávno dodoutnaly.
Snad se jen ještě panenkami smály,
ale slzy po mý tváři už nestékaly.
V mojí řadě jedna žena zešílela: "Hoří!",
leč výkřik utkvěl v mrtvém vzduchu.
"Nasáklá krví hoďte na hranici těla!"
ten její křik nás stále bodal v uchu.
Hrůzou z těch jatek pomatená žena
bez hlasu klesla na zem
udušená

Šílený dupot slepce, který kvílel a pletl nohama,
jak omráčená ovce, úprk za ním a mrtvá ticha chvíle,
pak tupý pád, když zablýskl nůž lovce.
"Ten už je spasen!" řekl jsem tmě,
"Kdy dojde na mě?", v tu chvíli nevšim jsem si,
že nás vezou k jámě.
Přes slzy zas mi zela, jak v tom ránu,
hluboká jáma, od včerejška čerstvá.
Napjal jsem sluch a čekal první ránu,
až padne na dno jámy první oběť zvěrstva.
Oteklým uchem bedlivě jsem chytal údaje,
kdo už odpadl tam vzádu,
kdo v předu, sčítal jsem a odečítal
a stále dál šlo počítání pádů.
Přesnými smysly chtěl jsem popořadě spočítal mrtvé,
jsem padesátý v řadě.

Sluch mi to všechno místo zrakusdělil
i zablýsknutí slunce na čepeli.
To strašný světlo ještě dnes mě bolí.
Blesky a rozbřesky ho nezastíní.
Světlo života, jako bych byl prolil ohnivý slzy,
cítím je i nyní a k tomu vytí mučených se speklo v jediný šílenství, v jediný peklo.