Strach!

Jediný, co udržuju v duši, ve svý mysli,
jsou vzpomínky a zkušenosti
co mě v životě jistí.

A když s osudem si hraješ,
nemusíš mít štěstí.

Vždycky přijdou pády,
vezmou si Tě s sebou jako vodopády.

Seš pouhou součástí
týhle plejády,
za jakýma jsi stál,
který za tebou stáli,
tenhle provaz táhneš prostě sám,
toho jsi se bál (5x).

Seš srab a já král.
Je to jako barikády,
který Tě od světa dělí,
všechno se zdá bejt
v pohodě a prostě skvělý.

Jenže to tak není a ty to víš,
něco dělej,
sám si odpovíš:
Na nic nečekej,
čas už neztrácej,
do minulosti se kámo,
už nikdy víc nevracej.

Je to divná cesta,
kterou si lidi vybrali,
všude samý násilí,
všude samý obavy.

Časy se mění,
tak to pochopte lidi,
může být to,
co tu není,
ale to málo kdo vidí.

Mění se čas,
už nevidím slunce jas,
jsem ztracenej,
zmatenej,
musel se stát nějakej kaz,
musela nastat asi nějaká chyba,
svět už není to co byl,
všude tma a všude špína.

A já slepě věřil,
že příroda není líná.
Hold něco se nedá napravit
a něco se nedá zkazit.

Nemůžeme si dovolit
jenom tak časem mařit.
Šipky ukazují vpřed.
Ale všichni stojí dál,
místo srdcí mají led.
Každej by si lepší život přál
a když ne,
může se Ti stát,
že půjdeš po mostě,
most přes řeku
a přes řeku most.

Ty máš plnou hlavu,
máš už toho dost,
křičels' o pomoc,
pocit jako když člověk do temnoty volá,
celej život jsi byl za vola,
pro tebe lepší než život-mrtvola.

A tak tam stojíš,
stojíš na tom mostě,
přemejšlíš o sobě,
o sobě prostě.
O celým životě
lidskýho bytí,
zničily tě prachy,
drogy, chlast a pití.

Nevím, co tě k tomu donutí,
vzít si svůj život,
totiž není jednoduchý,
do prázdna voláš,
o můj bože,
odpusť mi prosím,
nemůžu už vydržet,
to, co v srdci nosím.

Neuvěřitelný pocity,
co v sobě dusím,
už nemůžu dál,
život jsi si vzal,
do hlubiny z mostu padal,
tolik jsi se bál,
kdybys nebyl mrtvej,
tak bys toho nadosmrti litoval.

Sám sebe a všechny, cos tu nechal....