Podivný spáč

Tam u zdi hřbitovní,
někdo tam asi, spí,
leží tam v trávě, u hlavy kytky má,
nechce už vstát, víckrát nechce už vstát,
kam jen asi šel, a s kým se chtěl přivítat.

Boty má pokrytý
prachem tý cesty zlý,
zelený sukno v zelený trávě tlí.
Jako by spal, leží jako by spal

a proč nevstane, to jenom osud ví.


Je to spáč podivný,
mé kroky neslyší,
leží tam v trávě, celý se rosou skví.
Možná chtěl hůl, bílou maršálskou hůl
a teď leží tam, navěky v trávě spí.

Někdo asi na něj čeká,
dnem a bezesnou nocí
z okna se dívá, šedin má stále víc.
Šedin je víc, a proč nejde dál,
a proč nejde dál, to jenom osud ví.

V uších mu buben zní,
z té vřavy bitevní.
Teď už jen leží, nemůže vstát a jít.
Ten podivný spáč nedojde domů víc,
ten, kdo čeká, už se ho nedočká.

Teď tam spí spánkem věčným,
k obloze vzhůru vzhlíží.
Leží tam v trávě, u hlavy kytky má.
Možná chtěl hůl, bílou maršálskou hůl,
a teď tam leží, na věky v trávě spí.