Města

Drkotavým pohybem do ulic nemocného masa!
Drkotavým pohybem k roztouženým kvelbíkům!
Záští k lesku!
Bouřit na strunách vrásnění
to je ten klid
co kruhy pekel otevírá
až ke kyselosti;
a svíce zbaven
přichází den zhášení
a zapomněl přimalovat
osmý den!
kdy odpočinek do samoty
jenom touha provází
a devátý den! – sluhu
aby těla v spočinutí
nejen prací plodila
v bouři vkřič se do vichřice
když pod nočními okapy
zuří vítr trhá plíce
když
když sedmnáct tvých miláčků
v pláštích z nemocnic
v botách ze hřbitovů
á hop á jamb á daktyl
á hop á jamb á daktyl
á hop á jamb á daktyl
nesou rukavice budoucnosti
s láskou a bez gumy
sami v sobě zabořeni
v tichu velkých Slavností Samozvání
bude to v zemi Bezchleba
a s krvavou mošnou
a bez cest
a po kamenech
a po rukou
a po kolenou
kde ryba leká bez sténání
lovci mrtvějí se kančí slinou
průsek otvírá se smrthouštinou
a zatím
užovka patníků křižuje silnici
a jde k jihu
svléká města z očistců a vchází
do nich branou kde se hlavy
vyplachují a kde se váží jazyky
bude to tady a zase jinde
jdeme po ní
a připadáme si, že jsme jen ti ostatní,
jako bysme čekali, až střecha praskne
a až se světlo provalí
bude to tady a zase jinde
ale armáda stínů se přelehko loučí
utkvělí hrdinové noci s meči a tábory
se derou zpátky
bylo to chvíli, cos škytal nadějí
bude to tady a zase jinde
Cortésovi lidé přece vyšli z lesa
a sedmého dne muži vyšli na planiny
a uviděli města
a obořili se na trhy a průplavy
a dutě s praskotem drtí špičáky kovové lebky,
čekali věky, derou se po zdech, vnikají do galerií,
čekali věky, to písek hltá lačně sycen,
čekali věky sráženi z hradeb
roztahují paže teprve ve smrti, konečně orli
čekali věky, troufalá radost z dlouhého vraždění,
pro vítěze radost, čekali věky
pach rozšiřuje chřípí uzliny
vyschlého hrdla pracují
koníci smrti, káry smrti
jezera smrti, čekali věky
pelechy vymetla půlnoc!
až k poslednímu přejedení
vrávorá věčně hladovějící
vždyť i mana se jednou snesla
a vztekle udeřila do prázdných hlav
To bylo dřív než jsme došli k městům
obklopeni tmou věží a slintavou lunou
a věčnou kocovinou zahořklých kázání
a s číhavou lekcí za zády
nutili nás projít městy,
nutili nás žít v nich,
těžko se unikalo z pekel nábřeží
nešlo prchnout sady
i dvory přesekali zdmi
každá alej mohutněla v ulicích
roky v nich těžkly
a my sklízeli žeň
daleko od kopců a strží
tak nás nutili psi
zaostřit
zpracovat
to, co bylo uděláno
dát za vděk
vyposlechnout
to, co bylo připraveno
oddělit
přesekat
to, co bylo dokonáno
Tak se pomalu stávali lidmi
roky jim ztěžkly
jak psí břicha plná kamenů
málokdo se ztratil
málokdo vyvázl z hrůzy prázdnohnusu,
bylo těžké se skrýt v krajích, kde zabíjejí zvířata
do knih svázali jen pár vět o věčném boji hladu a pýchy
s pelichavým hřbetem a hrobnickou jistotou
na tom kuchyňském lovu s klackem a kamenem
s věčnou pýchou studených nocí,
kdekdo s věčnou nemocí prosby se znakem potvor
s ocasem schouleným kalivým
znamením zmátořením, jazyky venku bílým hlenem nemoci
jen s únavou a vztekem opuštěni
strachem zmoudřelí a oněmělí
pes!
plápolavým klusem běhy popohání
a břicho vleče do hlíny
na bubny z psí kůže bijte!
a zvučte
na píšťaly z kostí holenních!