Monk

Oni chtěj abych sekal, abych věděl jak sem zhřešil, avšak muj největší hřích je že jsem to všechno ješté přežil, tak odpust, mí srdce je tolik hrdý na splnění RAEGO!

Usměv do tváře, směju se usměvem žháře, po leta sníš víc než singapurský žalaře, tak učinil čas, každej prásk byl strach, leč jako sebevrah z třech hlav, překážkám sem sám, na pustinách kořistí, na zemi zkrvavený, jen tak se vstát naučím, neni to med, nelituj jedinnýho dne, kdy tě život naučí jak postavit se rovně, jako povodně, slzy mý co tekli rozumně, i ty se naučíš jak strčit ruce do ohně, a mnohokrát se spálíš, tolik se musíš učit, jak svy hluboký emoce přede všema krotit. Mýmy písněmi, od začátku přes konec, neposloucháš jenom slova ale přeměnou bolest, sem starec, i moře, já mám ti co říct, nejen příběh vyprávím tak usaď se blíž!



Dával sem soucit, pocit slabýho srdce, ale přece dnes nenechávám čas oplouvat v řece, topil se v křečích, pamatuješ jako dnes, nastavil sem mu ruku a on se mnou odešel, krokem ze stínu, vysoko až na výsluní, nikdo neznal mí jméno všichni oči otevřený, jak umí šikmookej dávat strach, jejich oči na poplach ukážou kdo je pán! Začneš makat, tvoříš oheň do svých slov abys umřel s myšlenkou, že máš nesklopenej hrob,byl sem cvok na vrcholu chtěl sem bejt, na dlaních svět, tak byl sem přesvědčenej! Tak pár pokusu o to mě pod zem umístit, přátelství se ztrácí tam kde slunce nesvítí, pravidlo první: Nikdy nikomu nevěř! Pravidlo čislo 2 je pevné slitování už neměj!


(Ptej se jaký je to žít v neustálym rozpolcení, není místo kam bych patříl hledam svoje umístění. Proč mího prostoru není, stojím o pár světů dvou, ani jeden mě nevítá s náručí otevřenou. Tak Proč?)