Pohádková deprese

R: Už jedou černý koně,
mý srdce ztuhlo pro ně,
už jedou černí jezdci,
já brečet pro ně nechci,
střepy ze skleněný hory mají zapíchaný v kopytech,
já žeru tychle story a pohádkový bábě došel dech.

Já znal jsem bílou paní,
nezapomenu na ní,
ta měla barvu cínu,
a v žilách kyselinu,
a nechtěla psát dopisy a vozila se taxíkem,
a snídala jed na krysy a furt se cpala perníkem.

Já znal jsem děda vševěda,
ten znásilnil i medvěda,
a tajemství znal stašlivá,
slintal jen večer do piva.
A znal jsem meluzínu, znal jsem zvíře, znal jsem krásku,
ta když si čuchla k vínu, byla pro lesbickou lásku.

Nánanánánanánánaná..

Znám čaroděje od Blovic,
ten vaří odvar z makovic,
znám dlouho černý havrany,
co bez rumu jsou nahraný,
čtu pohádkový knížky a listuju v nich radu,
pěstuju bílý myšky, žiju v hororovým hradu,
a kolem letí víly,
co sajou ze mě síly,
a jejich děsný tance,
od fabriky k bance ,
snad utančí mi k smrti,
občas jsme rádi krutí ,
a pak zazvoní zvonec,
a s depresí je konec, konec, konec.

Nánanánánanánánaná..

R: ...............
..a pohádkový bábě došel dech.