Pod obojím

S ránem se sype sníh.
Z pod peřin teplo pelechů.
Jak miliony drobných vin a tíh.
Tiše nám sedaj na střechu.
Než vstanu, je hrneš pryč:
Pryč hříchy z našich chodníků!
Nehodné zlíbat špičky bot.
Dotknout se našich kotníků.
Zatímco v šále ti mrzne dech.
Já šťastna, že i po létech
pořád ti za tu šichtu stojím.
S láskou tě přijímám.
Pod obojím.

Za plotem olší pluje loď,
co nezná Mayday v tísni.
A ty jak statný lodivod
s větrem a na rtech s písní
hlídáš si břehy klidných vod.
K pramenům výš! Blíž smrti!
Jen proti proudu, neuhnout.
Vstříc snům, co jiné drtí.
Zatímco v šále ti mrzne dech.
Já šťastna, že i po létech
pořád ti za tu šichtu stojím.
S láskou tě přijímám.
Pod obojím.

Mé slzy, fleky myšlenek,
černé jak z petroleje
odhalí vše, co navenek
už léta se nám děje.
Vidím tě z okna pokoje,
v němž letoucí léta čekám,
jak u mých dveří zazvoníš
a řekneš – Paní, jste tam?