Osamělé oči

Osamělé oči ve tmě zvedají dlaň k obloze,
hledají nám důvod, proč uloupit sny v komoře.
Hledají nám způsob, jak najít cestu ven,
opustit sami sebe, ledovým chodidlem.
Vrátit se časem, upustit lžíci,
a navštívit milenku v čaji se skořicí.

Cítíš tu vůni? To jsou jen pocity.
Cítíš ty barvy? To jsou jen sny.
Cítíš to teplo? To jsem jenom já.
Hořím. A nemůžu jít dál.

Král zaklel moji odvahu a řek' mi,
že i já jsem součástí svých odhadů.
Řekl mi, že džbán se rozlije a já nemusím čekat,
že i já sám jsem rozvodněná řeka,
jejíž ledy přerostly a ona musí ven,
kde na ni čeká princezna s bledým námořníkem. (S bledým námořníkem.)

Obalený pavučinou, svíce tiše hoří.
Sny cestu neukazují, sny tu cestu boří.
Žaluzie zatahuju, nechci dýchat už vzduch,
bolest cítím, když se zamotám do stuh.
Barvy matou zrak, šálí jak havranův let.
Dávno mi už ujel vlak, nechci vracet ty dny zpět.
Mlha zatahuje nebe a ty ničíš životy.
Je to problém teď ze sebe vyplavit slov potoky.
Nesu nůši a v ní balvan, jdu po cestě nahý.
Zahrada je plná květů, vane vítr vlahý.
A já v lahvi jako džin plním cizí přání,
nebe restaurantem duší, občerstvení na počkání.
Proč teď padám dolů?
Vstříc všem lidským hříchům, nechci znát ty pocity, nenávist, zradu a pýchu.
Smrt přede mnou v trikotu, v naleštěný noci,
otáčím se, otevírám osamělé oči. (Osamělé oči.)