Semiška

Kdysi krásná, kdysi modní, kdysi nová
na smetišti polobotka semišová.
V útrobách té semišky
usadili se myšky
a ty myši v skrýši slyší divná slova.
Kdeje asi moje pravá kamarádka,
proč jsem sama na smetišti zvaném skládka.
Snad se na mě nehněvá
že jsem na všechno levá
levá bota, která vzala život zkrátka.

Vzpomínáš, neříkej, že ne
jak jsme byly v Praze koupené,
jak jsme pozdě k ránu,
chodívaly z flámu,
jak jsme byly v Poděbradech na dovolené.

Vzpomínaš, neříkej, že ne
jak jsme byly krásně kožené,
jak jsme byly v gala
a jak hudba hrála,
jak jsme byly šťastně rozpoložené.

Tak si zpívá polobotka nedužívá,
už je sivá, už si světa neužívá.
S vyplazeným jazykem,
na smetišti velikém,
stará bota, leklá bota, bota tklivá.

Rozpadá se vlivem deště šněrovadlo,
její srdce ale ještě neuvadlo.
I když semiš plešatí
chtělo by se plesati.
Myslí na bál, na procházky, na divadlo.

Vzpomínaš, neříkej, že ne
jak jsem byly v Praze koupené,
jak jsme pozdě k ránu,
chodívaly z flámu,
jak jsme byly v Poděbradech na dovolené.

Vzpomínáš, neříkej, že ne
jak jsme byly krásně kožené,
jak jsme byly v gala
a jak hudba hrála,
jak jsme byly šťastně rozpoložené.

Neslyšíme na smetišti žádná slova
jelikož jsou velmi tichá, semišová.