Poslední komín

Nad prašnou pustinou se cihla s cihlou snoubí do líbezných tvarů. Podzimní vítr naposledy objímá svojí duší desetihran tmavě rudého těla, jehož svislý majestát panoval nad zašedlými budovami továren.
Byla chrámem práce, byla zahradou.
Čas plynul, načež nabyl odporných barev.
Ruce těchto barev pak trhaly kusy vznešených zděných a ocelových staveb. Poté, co oblak prachu usnul, paprsky zhouby pronikly přes kontury zděných skulptur a odpornou pronikavou dotěrností okusovaly jejich hrany, krátily jejich stíny a vysušovaly smutné strouhy kalné vody ve výmolech paměti. Ni lidem ni ptákům dnes neslouží pomník zašlého času. Jak hrozící prst k nebi trčí poslední atribut staré továrny.
Vždy viditelnou nádherou bylo tělo komínu. Ruce barev odkryly i nahotu kotlů, kterou po jejich čas skrývaly stěny. Z těch špinavých masívů lze i v jejich posledních chvílích číst slova.
Slova, jež dělníci v duších vyryta měli.
Slova teď z onoho místa jak pára unikají.

KDO CÍLE SVÉ ZHMOTŇUJE
V POD KOTLEM TOPENÍ
A TOUHY SVÉ UPNE K HORKÉ VÝHNI
RUCE SVÉ NECHŤ ZOCELÍ SI TVRDOU PRACÍ
A PŘIKLÁDÁ DO VLÍDNÉ TVÁŘE PLAMENŮ
NECHODÍ V DOM NEŽ SMĚNA SKONČÍ MU
A NEDÁVÁ SE K LENOCHŮM A ZHÝRALCŮM
DUCH SVŮJ NETOPÍ V ODPOČINKU

PŘIKLÁDEJ POMALU, VŠAK NE PŘÍLIŠ POMALU
BYS OKO PECE RUDÉ ZACHOVAL
BYS VŠAK PALIVEM NEKRACHOVAL
BY TĚ PÁN PRÁCE VŽDY V PŘÍZNI CHOVAL

Slova jak pára se rozplývají.
Paprsky zhouby dokončují dílo.
Jediné, co paprsky nevysuší, jsou slzy v našich očích.
V nich je skutečný podzim.