Marťánek

Ve světě, kde mu nikdo nerozuměl, kde ho nikdo nechápal
Do svý bubliny se zavřel, mezi čtyřma stěnama tápal
Byl sám jako kapka vody na poušti
Jako strom, co svý kořeny na mýtině zapouští

Té noci hluboké vše spalo, nic se nehnulo, i vítr ztich
On ležel a přemýšlel a modlil se jako mnich
Šepot květin přerušil zvuk, jak když vystřelí
Nikdo to neslyšel, jenom on neležel v posteli

V předsíni jeho života přistálo divný letadlo
Zhasla ta záře a zjistil, že je to kosmické plavidlo
Otevřel se poklop, do duše vystoupil Marťánek
Pohled do očí, srdce zjihlo, přál si přídavek

První dotek, nevinnosti jako čert kříze se bál
Bál se, že ji ztratí, no a pak by litoval
K útěku z vězení nedůvěry dlouho se odhodlával
Na chvíli z pout nezávislosti, na chvíli se odpoutal

Bylo mu dobře jako s nikým předtím, on to ví
Doteď na ni vzpomíná, ale to nikomu nepoví
Na otázku, proč je konec, si nedokáže odpovědět
Celé hodiny na židli sedět a do prázdna hledět

Ze začátku to bylo jenom jedno velký souznění
Souhra a soulad v hlavních rolích, v českém znění
Jako k Slunci patří záře, zdálo se být nekonečné
Optimální rozpoložení, spokojenost, nic není věčné

Jednou nakrátko odešel někam daleko, kdo ví
Odloučení na dlouho vztah zničí nebo upevní
Bylo to sic na krátko, pro něj však věčnost z nich
Z těch hodin, dnů či týdnů, roků odloučení hřích

Z návratu měl divný pocit a možná protože
Celý svět byl pro něj najednou jakoby celý v růžové
Přestal myslet na sebe, ale na druhé, na přátele
Měl strach ze slabosti, z toho, že ho zničí nepřátelé

Psychické dilema, dva rytíři proti sobě stojí
Na jedné straně srdce, co vítězství se moc bojí
Na druhé jeho mozek, sobecký a odhodlaný
Jeho soupeř slabý a vítěz byl dávno předem daný

Nadvláda rozumu, jako Hitler velel mu
Věděl, že když to udělá, že v ní ztratí oporu
Nemohl v tom pokračovat, nebyl na to připravený
Touha po volnosti, pěst do břicha, byl příliš zbabělý

Rozhoupal se k činu, z návalu emocí vyčerpaný
Býti zase sám sebou a sám, celý natěšený
V době kdy ji zradil, ztratil, chladný a odměřený
Aby zvládl to, nastavil tvář, že je lhostejný

Omlouvat se je zbytečný, ani smrt ho neomluví
Udal důvod prapodivný, nikdo z lidí nepochopí
Stejně jako vesmír vznikal, vývoj lidí se uspěchal
Žije, aby ubližoval, na rakev zaklepal

Lítost je tu nanic, nikdo čas už nevrátí
Ani Nostradamus na tomhle nic nikdy nezmění
Život osudem je daný jako recept předepsaný
Nevidíš nikam dál, výhled ti zakrývají stěny

Nechci ho omlouvat, je však rozpolcená osobnost
Jedna půlka lidská, druhá silná pro něj nutnost
Myslel to s ní vážně a měl ji vážně moc rád
Přese všechno, co udělal, chce s ní být aspoň kamarád…