Pohádka o pejskovi a kočičce

Jsem zas sám, jenom z hrnku se kouří,
z postele už na mne oči nikdo nemhouří,
horkým vínem nehasím svou žízeň,
jenom svůj hlad po tobě a taky slova mám tě rád.

Tohle bylo totiž na mne vážně trochu moc,
když čekal jsem tu na tebe skoro celou noc,
na tvý vejmluvy dávno není nikdo zvědavej,
zbal si věci, padej zpátky do lihu se děj,
a nevejrej už na mne těma psíma vočima,
pochop všechno jednou končí a zase začíná.

Mohlas mít všechno, ale mělas jen kecy,
nedokázalas jít nikdy správně k věci,
nevaříš a nepereš, souložíš ze zvyku,
a nemáš ráda moji černou muziku.

Zato ráda nosíš kožichy, podvazky a mejkapy,
a chuť máš vždycky na všechno,
jak na ženský, tak na chlapy.

Nejradši se uděláš svým šampaňským a vískou,
a můze to bejt stříknutý i sedmiletou Pliskou,
finská, ruská, polská vodka,
tobě vůbec nejsou na škodu,
když havanskej rum s Beefeeaterem
navodí skvělou pohodu.

Mám toho po krk, tvoje teplota, tlak, rosnej bod,
přijde dneska večer někomu ješte vhod,
Já to ale nebudu, končím, zhasínám,
naposledy tvoje šaty potmě rozpínám.

Vybírám si pomalu, kousky tvýho těla,
tak se ti to líbilo a taks to vždycky chtěla.
Taks to vždycky chtěla, ale od jinejch chlapů,
možná ti i rozumím a možná tě i chápu,
možná tě i chápu, ale už na tom vůbec nezáleží.

Je už totiž pozdě zkoušet jen něco měnit,
když tu vzdycháš pode mnou a zacínáš pěnit,
moh bych ti teď vrátit všechny ty hodiny,
co prej byly pro tebe se mnou tak nudně povinný,
je mi tě najednou ale hrozně líto,
jsi jen popel v popelníku, kterej neví to,
že včera bylo včera a dnes je dnes,
vceras byla kočka, ale dnes jsi jenom pes.

Je půl čtvrtý ráno a zamřížovaná měsíční invence,
rozdělila oknem moje tělo stínohrami na čtverce,
umyté jsou deštěm z chodníku,
čekají trpělivě v botníku,
budoucí šlápoty sobot a nedělí,
cože nás příště od sebe zas oddělí,
až nás příště naposledy rozdělí.