V údolí srub

Já postavil tenkrát v údolí srub, to aby když mrazy přijdou,
nezáblo do dlaní
a pátek, co pátek měl na patře chuť naivních písní a toulání.

Potkával kluky, stejný jak já a holky jak vy, slečno krásný,
s očima laní,
dneska tu voní jen mátový čaj a chybí písnička k hraní.

R:
Jen kameny zvlhnou, když má přijít déšť, to řece se po písních stýská,
smutný jsou oči blikavých hvězd, smutný jak má duše zblízka.

Z okolních strání přichází blíž, pily, co smrt stromům nesou,
už jsem si sbalil,
až zabuší pěstí, tak nebude kdo, kávu by dřevařům nalil.

R: