Můj Bože to je krásný den

On:
Déšť, notně zkourmoucený brach
byl dvacet hodin na spadnutí.
Už padá. Jako sebevrah
do temné rokle, plné suti.
Jsme sami, na kost promoknutí.

Ona:
To já jsem řekla: "Pojďme ven."

On:
Bylo to skvělé, skvělé rozhodnutí!
Můj Bože, to je krásný den.

Ona:
A kdo to po mém srdci sáh´?

On:
Déšť? Ten se vždycky všude vnutí...
Anebo strach? Tvůj dávný strach?

Ona:
Spíš anděl vzal mě do perutí.
A teď mě hezky balamutí,
můj andělíček, Engelchen...
V tom čase k nezapomenutí.
Můj Bože, to je krásný den!

On:
Snad celý svět je na špalkách.

Ona:
Jo, rez je při veliké chuti!

On:
Můj neklid ale někam plách´
jak kapky odhozené rtuti.
Jen jedno tvoje vydechnutí-
a já byl náhle vyléčen.

Ona:
Tu medicínu, daruju Ti...
Můj Bože, to je krásný den.

On:
A z vlků jsou dnes malamuti.

Ona:
A z noční můry prostý sen.

On:
A na ten sen je spolehnutí...

Oba:
Můj Bože, to je krásný den.