Sirky

Jsem odhozená sirka na chodník,
v nejlepším případě mě metař uklidí.
Jenže už po mě šlapou chodci náhodní,
těžko se asi uklidní.

Vzpomínám na pána s doutníkem,
jak si ho se mnou mistrně připálil,
jak jsem se stal studeným uhlíkem,
a svoje tělo mezi dlažbu skryl.

Jenže těch sirek se tu válí víc,
je to jak přeplněný operační sál.
Víme, jak chutná zápach plných popelnic,
přesto ten jeden plamen za to stál.

Jsem jedna částečka z hlavolamu,
malinká lidská tříska tonoucí v moři.
Bezpečně vím, že dál nedoplavu,
že tenhle oceán nepokořím.

Těžko si postavím ze sirek prám,
nebo loď, která by nás všechny unesla.
Pak ani v bouři bych nezůstal sám,
dobře by bylo všem na lodi bez vesla.

Jednou se o nás někdo popálí
a boty chodců nás šlapat přestanou.
Po čase všechny rány přebolí,
na kůži jen šrámy zůstanou.