Věznice v pustinách

Povím vám svou baladu
rozjímám nad tím, jak začít
zkazím sám si náladu
pro slzy se musím mračit

Každej rok před půlnocí
pacifik tu kolem jezdí
světla tam, kam dopadnou
paprsek první je štěstí

Pověst má dál vypráví
o mužích jenž s drsnou tváří
z malých cel se nevrátí
nebudou mít klidné stáří

V žaláři, co věk tu stojí
v pustinách těch prokletejch
kojot sám tady se bojí
černejch stínů stoletejch

Jen ten vlak, ten o tom ví
světla svý před nima klopí
ale sám nic nepoví
zavzdychá a zasupí

Každej rok tak z oken cel
zatvrdlé tváře jen dychtí
rázem zní protáhle well
se štěstím vlak přijíždí