Limits

Kde jsou ty hranice sobectví
člověk snad není jen zvrácená hmota
není jen zvířetem,
co pudově bez rozmyslu po všem co chce,
svou ruku vztahuje.
Snad ještě neztrácíme vzájemně
k sobě víru v sobě zahledění.
Bez soucitu, odcizení
Tvoříme si každý vlastní klec
Životy plynou jak oblaka oblohou
Na každém je, zvolit si způsob
Mraky co zmohutní, proletí, zmizí
Jednou se oddělí, podruhé splynou
Narozdíl od nich však člověk má volbu.
Být tím, co získává na úkor ostatních?

Kde ztratila se rovnost vůči svědomí.
Proč člověk chová se tak,
jak nechce sám,
aby ostatní k němu se měli.

Pro lásku k sobě?
Pro své pohodlí?
Jen pro své dobro,
bez výčitek svědomí
Uspokojit ambice zabít v sobě lidství.

Vztahuji ruce a volám
Když už po sedmé vstávám,
z prachu poté co mě srazil přítel.