Námořník

Krásná dívka v zahradě stála
když námořník cestou kolem šel.
„Chtěla bys dívko ženou mou se stát“?
Tak volal na ni když ji uviděl.

Ach vzácný pane, já nesmím si vás vzít
vždyť lásku svojí na širém moři mám.
Už sedm roků co mi odešel.
Já mu však věčnou věrnost zachovám.

A co když dávno v bitvě zahynul
a nebo hrob svůj našel ve vlnách?
Co když si dávno jinou dívku vzal
a na tvou lásku sotva vzpomíná?

Jestli snad milý v bitvě zahynul
i já chci zemřít a vedle něj chci spát
a jestli v moři ztratil život svůj
pak chci i já život vlnám dát.

A jestli jinou krásnou dívku má
zdraví a štěstí chtěla bych jim přát.
Za mořem v dálce Bůh jim požehnej,
ať je jí věrný a ať ji má rád.

Vtom námořník dívku obejmul
a její tvář zlíbal tisíckrát.
„Neplač už dál, lásko jediná,
vždyť jsem to já, což mě nepoznáš?“