Nemůžou

Dobře znám svůj stav,
když se ze sálu vracím zpět,
slabý a unavený,
voda na kávu zas píská do noci,
vana se mi napouští,
víčka klesají a táhnou mě do spánku,
vydržím to ještě pár chvil,
káva pomáhá mi, já zítra mám zase hrát,
budu-li mít ještě dost sil.

Stále víc a víc si začínám připadat,
jak nevinný před popravou,
že se publikum moji přátelé odvrátí,
a že chodit přestanou,
často zdá se mi sen, jak se škrábu na pódium,
lidé mi pomáhají,
tam se otáčím, všichni sborově skandují,
nemůžou, nemůžou, nemůžou, nemůžou.

Ach bože, dej, dej mi sílu, ať vydržím,
ať už se netočí sál,
ach bože, dej, dej mi sílu, ať vydržím,
nedokázal bych zůstat sám.

Kávu zalévám, pak stoupnu si k zrcadlu,
je to film v původním znění,
sám se nepoznávám, je to strašný, jak vypadám
jak člověka tohle změní,
tak se vyslékám a lehám si do vany,
potom půjdu konečně spát,
a když usínám, lidé ve spánku skandují,
nemůžou, nemůžou, nemůžou, nemůžou.