Díkuvzdání

Obvyklých jednadvacet svic.
Zas ve všech oknech zapaluji
Zas listy čistým nebem plují,
Jen žádný anděl. Nikde nic.
Jen žádný anděl. Nikde nic.
Jen listy čistým nebem plují

A přesto je noc znovu krásná
Podivuhodným příslibem.
Podivuhodným příslibem.
Je ta noc znovu krásná
Touha se snáší zčistajasna.
Jak ty jsi tehdy slétla sem.
Jak ty jsi tehdy slétla sem.
Touha se snáší zčistajasna.

V houslovém futrálu plamenný meč,
Řekla's mi: Pokorně klekni, a kleč!
Zpívej mi píseň a oslav mě v ní.
Přišla jsem pro tvoje
Díkůvzdání.

Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonu,
Hlas tichý jako svítiplyn.
Chtěl jsem říct: Já v něm neutonu!
Když políbil jsem lem tvých džín.
Když políbil jsem lem tvých džín.
Chtěl jsem říct: Já v něm neutonu!

Jenže ty, po ruce plamenný meč,
V té chvíli řekla's mi: A teď mě svleč!
Tu je má svatozář, svlékneš mě z ní
A přitom odříkáš
Díkůvzdání.

A tak jsem vztáhl hrubé dlaně
na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně.
A stejně náhle zmizela.
A stejně náhle zmizela.
A bolest přišla nečekaně.

Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A ty jsi vykřikla. Vykřikla: Svědč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní
Nejstarší ze starých
Díkůvzdání.

Slíbila's zůstat do té doby,
Než sundají mi obvazy.
Vzala's mi však i ze zdí skoby.
I fotku s dědou na hrázi.
I fotku s dědou na hrázi.
z poslední skoby

V pelesti vrub, kde stál plamenný meč.
Namísto Sbohem spíš tak trochu Heč
A přesto neřeknu po zbytek dní
Nic, co by nebylo
Díkůvzdání.