Slaďák

Jednou ucítím na těch šrámech krvavých
i svůj vlastní stín, i svůj strach šílený.
Překročím ten práh, ve dveřích sám budu stát.
Srdce plné ran, bolestí a čekání.

Já tě nevidím.
Dech mi odlétá.
Sopko mého čekání,
kde je láva tvá?

V tom království snů,
plném bílých holubů.
Jak je pohladím,
když už je necítím?

Slepý bloudím sám.
Jenom bolest rozsévám.
Ona vyklíčí, zase bude růst.
V lidech růst.

Já tě nevidím.
Dech mi odlétá.
Sopko mého čekání,
kde je láva tvá?