Dech života a smrti

Náklonnost, něha a láska jsou pryč.
Stydím se a pláči, dechu smrti blíž.
Slzy kanou po tváři jako letní déšť,
není nic co bych mohl udělat.
Lásku svou jak poklad v srdci skrývám,
vyslyší někdy ona touhu mou?

Stydím se a pláči, dechu smrti blíž.

Když problémy měla své srdce ke mě naklonila,
radu, sílu, podporu a porozumění chtěla,
slova důvěry tak potřebnými mě oslovila.
Kam zmizela ta náklonnost co život dala,
kde je to něco čím srdíčko pohladila?


Stydím se a pláči, dechu smrti blíž.


Srdce mého využila vůbec asi netušila,
že pozorností svou I to mé srdce zachránila.
Příliš sama sebou žít chtěla,
hloubku vztahu neviděla, necítila.
To co přátelstvím nazvat se snad dalo,
neroste z ničeho nic jen tak samo.
Udržet to krásné snadné není,
kde není snaha, kde nic není,
tam zůstává jen u toužebného snění.


Stydím se a pláči, dechu smrti blíž.

Sám sebe stále se ptám,
je tohle pravá láska druha k druhu,
je tohle síla co dává citům vzpruhu,
i přez bolest nevzdát se a vstát,
i když těžké to je a sil málo,
přec zapomenout nelze, že to za to stálo,
že vše co krásné se zdálo
stále v srdci je hluboko asi zakopáno.
Snad bude mi jednou dáno,
sobě ten poklad vzít,
jen nesnít
proň žít.


Stydím se a pláči, zdá se to jako dech smrti blíž,
však to je jen klam co je na obtíž,
pochybnost je to co tlačí mě níž a níž.
Já jen věřím, já stále věřím,
i když zdá se že opona života mého se láme.
Kdo ale věří ten sílu má,
kdo věří ten nikdy neumírá
lásku svou v srdci navždy má.