Ascalona

1. Táborák zvolna zhasíná,
osada už jde spát ...
Kytara tiše doznívá,
do duše padá chlad.

Stařičký šerif už líně
ruku po láhvi vztáh,
pistoli chová na klíně,
brouká si v temnotách :


R : Když jsem byl mlád,
bývala Ascalona
nejhezčí osadou,
kterou jsem znal.

Jak často krát
hýřila Ascalona
divokou náladou,
jež bůh nám přál.

Však slávě pistolí
už zvolna dozvání
a lesem nehučí
to vlčí volání.

Já půjdu spát,
však vlajka Ascalony
musí nad mým hrobem
na věky vlát.


2. Vyschly již láhve na stole,
pohasl ohňů žár,
šerif své staré pistole
pověsil na stožár.

Na vlajku smutně se dívá,
kytaru pohladí,
a jeho hlava šedivá
vzpomíná na mládí :


R : Když jsem byl mlád,
bývala Ascalona
nejhezčí osadou,
kterou jsem znal.

Jak často krát
hýřila Ascalona
divokou náladou,
jež bůh jí přál.

Však slávě pistolí
už zvolna doznívá
a lesem nehučí
to vlčí volání.

Já půjdu spát,
však vlajka Ascalony
musí nad mým hrobem
na věky vlát.