Jaro

My čekali jaro,
a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
nepoznal nikdo z nás.

Z těžkých černých mraků
se stále sypal sníh.
A vánice síle v poryvech
ledových.

Z chýší dřevo mizí
a mouka ubývá.
Do sýpek se raději
už nikdo nedivá.
Zvěř z okolních lesů
nám stála u dveří
a hladoví ptáci
přilétli za zvěří,
a stále blíž.

Pak jednoho dne večer,
to už jsem skoro spal.
Když vystrašený soused
na okno zaklepal.

Můj chlapec doma leží,
v horečkách vyvádí.
Já do města bych zajel,
doktor snad poradí.

Půjčil jsem mu koně,
a když sedlo zapínal,
dříve, než se rozjel,
jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou,
je tam velký sráz,
a v téhleté bouři
tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj.

Na to chmurné ráno,
dnes nerad vzpomínám.
Na tu hroznou chvíli,
když kůň se vrátil sám.

Trvalo to dlouho,
než se vítr utišil.
Na sněhové pláně
si každý pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou,
až k místu, které znám,
kterým bych té noci
nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil,
jak leží pod srázem.
Krev nám tuhla v žilách
nad tím obrazem,
já kloubouk sňal.

Někdy, ten kdo spěchá
se domů nevrací...