Můžeš zůstat můžeš jít

Stůj!
Ještě rozhlídni se kolem,
tenhle pokoj bude sám.
Ještě pobuď s tímhle stolem,
sedni na okenní rám.
Ještě jednou otoč světlem,
abys prohlídla svůj kout.
Ještě pohleď tátův betlém,
s kterým nikdo nesměl hnout.
Ještě pohleď, jak se tenčí
v kalendáři počet stran.
Škoda jen, že nejsi menší,
že jsou okna dokořán.
Motýl zvenčí dovnitř vlít.
Můžeš zůstat, můžeš jít.

Ještě jeden tichej povzdech,
tahle pelest byla tvá.
Ještě napiš prstem po zdech
malý jméno, malý já.
Ještě listuj v knize hostů,
vezmi herbář do dlaní.
Ještě za trest v rohu postůj
za svý vzpurný chování.
Ještě jednou zazvoň zvoncem,
jako když byl štědrej den.
A za příběh s šťastným koncem
připiš, nevěř s velkým N.
Motýl s větrem dovnitř vlít.
Můžeš zůstat, můžeš jít.

A pak vzpomeň, co tě nutí
navždy pláchnout z těchto míst.
Na tu křivdu s trpkou chutí,
kterou nelze, nelze snýst.
Kdo ty místa změnil v klec
a zbořil bránu ke štěstí.
Kdo tě nazval lehkou holkou
a tvou lásku neřestí.
Tolik špíny, tolik bláta,
ani jeden vlídnej tón.
To snad nebyl vlastní táta,
to snad vůbec nebyl on.
Jak ta rána jak se zhojí,
jak to zpátky všechno vzít.
Máš jak motýl možnost dvojí.
Můžeš zůstat, můžeš jít.

Je však pozdě, všechno pomiň,
darmo smlouvat není s kým.
Žádný odpusť, žádný promiň.
Běž a chvátej za tím svým.
Teď jde o tvý právo žít.
Ejhle, motýl k nebi vzlít.
Nesmíš zůstat, musíš jít.