Za betonovou zdí

Nikdy nevíš, co se děje za betonovou zdí!!!

Jeden dětský pokoj, jeden dort a jedna svíčka, jeden osamělý kluk, kterému je dneska třináct. Domov pro něj nebyl domov, od malička problémy, s rodičema nevycházel, rozhodl se odejít do té tmy, pryč! A už se nikdy nevrátit, radši sám a na vlastní pěst, než doma bez lásky, potlačovaná nenávist, z toho ti přeskočí, za pár let ho někdo viděl v rubrice únosci.
A prý ho odsoudili za to, že zavraždil nějakou holku, zakopal ji pod zem, Prooč? Kvůli klíčům od baráku. Příběh malé Aničky zdaleka není jediný, každoročně stovky dalších, o kterých se nemluví. A všechny tyhle deviace jsou tarmata z dětství a takovýhle člověk je pak pro okolí nebezpečný. To můžem jenom my změnit, opravdu můžeme, je to jen na každém z nás začít musíme u sebe....

Pouta svírají tu hebkou kůži. Svobodný nádech, zrodit se touží, snaha bojovat už opadááááá....

Píšu další řádky o tom, co se tady děje. Proč ti dobří umírají a proč přežívají jenom svině. Svině, který žijí za tou betonovou zdí, pod maskou je pravda, ale tam nikdo z nás nevidí.
Dá se nazvat osoba, co týrá dítě matkou? Je to hořkost nechuť, co prochází mi rukou. Přes pero, inkoust až na papír, kde je spravedlnost, kde je věčný mír.
Připínaky na paty, to je projev lásky, na ruce pásky, to je projev lásky? Na duši vrásky a hluboký jizvy, věčný strach a bolest, která nezmizí nikdy. Každodenní bolest místo krásného dětství, žádné sladké probuzení, ale rána pěstí, žádná velká porce jídla, tmavá místnost, zvratky a špína (zvratky a špína)...


Pouta svírají tu hebkou kůži. Svobodný nádech, zrodit se touží, snaha bojovat už opadááááá...

Žádný spěch, jen samý strach a krev, věčná bolest, marná prosba, dětský řev, matčin hlas nahání beznadějný pocit, že příjde trest, před kterým se nejde ukrýt. Ve vychrtlým těle bloudí bezmocná duše, uvězněná mezi kostmi a vrstvou slabé kůže. Nezná vůni červené nebo bílé růže, za to ví, jak bolí pohlazení břitu nože. Bože! Jestli doopravdy jsi, proč mu nepomůže tvůj spravedlivý dotek paže. Ptám se, co se děje a kdy otevřeme oči, ptám se, kdy tahleta bezcitná hra skončí. Proč někteří z nás zahazují svoje životy? Proč někteří z nás bojují do poslední vteřiny? Proč si nevážíme svýho zdraví? Proč riskujeme? Proč tak často děláme, že se nás to netýká. Proč?... (tak prosím leť tam kde jsou oblaka)

Pouta svírají tu hebkou kůži. Svobodný nádech, zrodit se touží, snaha bojovat už opadááááá...Jééé...

Přesně tak jak říkal Carly, jsou to hyeny, co nechávají svoje děti bez potravy. Oni jen neznají to potěšení z oslavy vlastních narozenin, neznají mateřskou lásku, úsměv a pohlazení. Nemaj jiný pohled na svět než-li ten svůj. Tohle jsou skutečný příběhy, o tom nepochybuj!