Draculova smrt

Ani do bran pekel
odcházet se nemá
beze slůvka promiň
z disharmonii
Bože vynes jeden
soud nad námi dvěma
co se neodpouští co se promíjí

Dnes prvně dokořán tvou hrobku otvírám,
kam motýl marně tloukl na okenní rám...


A slunce rozžíhá svůj mocný arzenál,
co padlé zpopelní a živým káže dál,
žít.


Jak vzácný dar
ti byl dán,
dar volně žít,
jsi svůj pán.
Směr, jímž chceš jít,
sis určil sám,
dar volby máš,
jsi svůj pán.


Stokrát daun, nikdy bez šancí,
se sluncem, s nejcennější monstrancí,
za věčný lidský ideál,
s temnotou i s s peklem rveš se dál.


Ten, kdo sám tě kdysi stvořil,
nad tebou hůl nezlomí.
Spletí cest
už provždy má tě vést
čistý štít i svědomí.


Co zůstává,
je tvé Já,
nad nízkostí
se vznést má.
Ať zbožňován,
ať na hůl brán,
buď kým chceš být,
jsi svůj pán.