S čokoládou

Tak řeknu na začátek,
byl to osudný pátek.
Čekala jsem před školou,
a s nadějí velikou,
vyhlížela ho.

Pak jsem ho tam zahlédla,
vášen srdce zalila.
Šla jsem k němu blíž,
Tím úsměvem mě ničíš,
říci se mi chtělo,
když se na mě usmál,
rozehřál mé tělo.
Pak si jen zamumlal,
větu jedinou tu,
kvůli niž v duchu řvu.

"A když já na to nejsem."
řekl si mi v ten den,
a zničil tak krásný sen,
jako předtím onen ten.

Neumíš si představit,
jak strašně moc to bolí,
nedokážou odplavit,
slzy plny soli.

Po hodinách devatenácti,
odpustila jsem ten pátek Ti.
Však úkol těžší než těžší,
zvládnu ho, nevím, snad ztěží,
na mě čeká nyní.
Být osudu strůjkyní,
jenom toho svého,
nebot nemám jiného.

Potom vtiskl,
mi čokoládu,
když ruku tiskl,
ne, to nezvládnu,
řka sobě v duchu,
on pro to sluchu,
nemaje trochu.

Dívám se, odchází,
já tam s čokoládou,
srdce s ním odchází,
a jako náhodou,
fouká vítr studící.

Moje srdce bolavé,
já, naděje bláhové,
a ta duše plačící,
stojíme ve větru...