Zobrazit překlad písně ›
Skrýt překlad písně ›
Every city is a ghost town where I
see remnants of us that will
never fade because they'll never
see the light.The streets
remember our footprints, maps made
in sand and snow, where we
walked, side by side.The things
we told eachother, piece by piece,
as it comes back now,
revisitingI stopped searching
for our missing ending.There are
no dry winds carrying torn
pagesdown abandoned roads,
fluttering, caughton telephone
poles, waiting to be foundand
read aloud. Even if I, alone,
returned to those streets,
deceased, I'd be choked by
theashes of long-combusted paper
dreams.You are being
immortalized as I speak,not just
in words, but a reality I live in
my sleep.Last night, I dreamt
you followed me.I can feel you
always close, sometimesa day
ahead, or two behind, hunting
downa similar night, different
from the next.I can still hear
your voice in air currents
you've since left and I've just
foundI told you to never try and
find me,But how can I ask
memories to leave?They just come
and go as they please.And even
if I wrote a thousand songs,No
one will ever know what you've
done to me.They'll hear it
echoing, or see the delicate skin
shed from a body still
evolving,ghosts of emotions lost
and unable to give up,a carcass
of a parasite that left one final
scar before it was cast from its
host.We're not bound by ties,
but inescapably intertwined in
each other's lives.Your love was
glass cut like a diamond, but I
have discovered a truer
fortune.I take pity on your
greed because you will never
regain the wealth you lost in
me.What did I do to you to
deserve this?And even as I
immortalize you with my words, I
know you don't deserve this.
Každé město je městem duchů, kde
vidím zbytky nás, jež
nikdy nezmizí, protože nikdy
nespatří světlo. Ulice
pamatují si naše kroky, mapy napsány
v písku a sněhu, kde jsme
kráčeli, bok po boku. Věci,
jež jsme si vyprávěli, kousek po kousku,
a teď se to vrací,
znovu navštěvuje, přestáváme hledat
pro konec naší mise. Nejsou zde
suché větry nesoucí shnilé
stránky, opuštěné silnice,
třepotající se, lapené v telefoních
sloupech, čekající na nalezení a
přečtení. I když já, sama,
vracím se na ty ulice
zemřelé, jsem přiškrcena
poklady dlouho spalovanými papíry
snů. Byl jsi
zvěčněn mou mluvou, ne jen
slovy, však realitou, žiju ve
svém spánku. Minulou noc snila jsem
že jsi šel za mnou. Cítila jsem tě
vždy blízko, někdy den
předtím, nebo dva, lovící
podobnou noc, rozdílnou
od té další. Stále slyším
tvůj hlas v běhu větru
jsi pryč a já jsem zrovna
nalezena, pověz mi, že jsem se nesnažila
a najdi mě. Však jak mohu žádat
vzpomínky, aby zmizely? Přichází
a odchází jak je jim libo. A i když
napíšu tisíce písní, Ne
nikdo se nikdy nedozví, co jsi
mi udělal. Uslyší to
v ozvěnách, nebo uvidí delikátní kůži
svlečenou z mého těla stále
se kroutícího, duchové emocionální ztráty
a neschopná vzdát se, mršina
parazita, jež zanechal poslední
jizvy než byl odtud vyhnán
davem. Nejsme svázáni pouty,
jsme nevyhnutelně namotaní v
životech těch druhých. Tvá láska byla
sklo řezající jako diamant, však já
jsem objevila pravdivější
osud. Lituji tvé
chamtivosti, protože nikdy
znovu nezískáš sílu, jež jsi ve mně
ztratil. Co jsem ti udělala, že si
tohle zasloužím? A i když jsem se
zvěčnila tvými slovy, vím
že si to nezasloužíš.