Zpověď

Jsem malý, touhou nemohoucí básník, moje verše slábnou.
Tak malý, nicotný je osud můj, já to vím.
Navzdor času, teď tu právě jsem, než na mě mávnou,
tak příběh, který žil jsem, vyprávím.

Každý den byl pro mě vzácný lék, spanilá krása.
V labyrintu času já jsem plul a táh svůj kříž.
Poznal jsem, co je to rajský sen, nevinná spása,
však náhle k pravdě stál jsem tváří blíž.

Já, jsem to já, Tvůj osud, Tvoje galeje.
Já, jsem to já, Tvůj přístav,
Tvůj ostrov, Tvůj stín, Tvoje naděje.

Možná, že to všechno byl jen sen, že se mi to zdálo.
Štěstí, smůla, láska, smích a pláč, to všechno znám.
Bylo toho na mě trochu moc a nebo málo?
Jak žil jsem život svůj, se zpovídám.

Polopravdy zahalené v tmách a šedém hávu,
pro nemocné šel jsem hledat Grál a zvedal číš.
Co mi život dal, to jsem vzal, rukou jsem mávnul,
pak slyšel jsem ten hlas, jak říká, víš?