Miláček

Nedávno jsem natáčel v rozhlase pořad, v němž si mile prozpěvovali Luděk Nekuda s Jirkou Císlerem. Zvukový mistr a technička u magnetofonu se začali usmívat, vydrželo jim to až do konce frekvence a do redakce, která je až v šestém patře, jsme kráčeli bez obviklého hudrování a stejskání. Ti dva rozverní komedianti to způsobili, jejich písničky, které ani po letech nevyšuměly a nevybledly. A já si říkám, čím to. Snad, že v hektické době je člověku třeba víc úsměvné pohody než třeskuté srandy, víc sebeironie než ironie, víc laskavosti než zlomyslnosti. A třeba i kapky sentimentu. Když teď vzpomínám na Luďka a jeho kolegu Jiřího Císlera, vybavují se mně tváře trochu ošuňtělých klaunů, kteří si v přístřeší malého divadélka zlehka pinkají se slovíčky a obrazy, vtahují nás do kouzelného světa manéží i lázeňských kolonád. Dva klauni. Trochu podvodníčci, trochu světáci, potulní kejklíři, výčepní vejtahové i smrtelně zamilovaní pieroti. Jejich výzvě po lidské snášenlivosti možná při poslechu písní uvěříte více, než kdyby před vámi stáli na koncertním pódiu, obnaženi světly reflektorů. To je zas jiný - a také působivý svět. Ale prchavý moment, kdy pracuje imaginace, to je to pojítko, blahodárný okamžik, který můžete prožít podobně jako já při onom natáčení v rozhlasovém studiu. Nevyslovené Luďkovo hudební poselstní - Svět je všelijakej a ani my nejsme takový frajeři, jak bychom chtěli být, ale pořád stojí za to být rád na světě - dojde jistě až k vám.
Tomáš Sláma