Samotářka

Píseň samotářky

Já samotářka samotná
jdu noci vstříc a šeru koutů.

A otěž sejmu představám
a pochytám je do kornoutů.
A náhle aniž vím,
už mi nic nechybí,
jsem s ním!


Já samotářka najednou
se samotou se vypořádám.

On vlastně vůbec netuší,
že potají mu z ruky hádám.

Co má se mu kdy stát
a co můj nejdražší má rád...



...Má tak rád,
když s úsměvem ho vítám,

když jdem tmou,
a nábřeží už dřímá.

Je nesvůj,
když den mě neobjímá.

A jeho drobných něžností
se sotva dopočítám.

Když pak mží,
tak on mě pláštěm chrání,

zmokne sám,
když přenáší mě louží.

Jen se dotknem a vím,
jak po mě touží.

Snad nosil by mě na rukou
v tom dešti do svítání...



Tohle já si jen tak nalhávám,
sama mluvím se sebou i tentokrát.

Beznaděj, jen sebeklam, to znám.
Jenže já věřím v slůvko „snad“.


Když svítá a mlha zvolna stoupá,
pryč je déšť a s ním i on se ztrácí.

Dům z karet se rozpadá a kácí,
zas na světě jsi samotná,
co naděláš ty hloupá...


Sen končí, proč já se koncům bráním?
Příběh můj je přeludem, jen zdáním!

Co na tom, jdi samotářko za ním
s tou věčnou touhou po něčem,
co nemůže ti dát...



Má lásko, má lásko, má lásko,
proč jinou máš tak rád?!