Dědeček

praděda bejval chalupníkem v Polabí
ze stájí sotva vytáh paty
jen v létě v šestnáctým na vojnu rukoval
doplnit na Pijavě ztráty,
tam za císaře pána nebo za svou zem,kdo ví
vozil proviant a miny,
když se sotva živej vrátil říkali,že to není von,
že se vrátil někdo jiný
nechtěl vo tom nikdy mluvit
prej nechtěl vo tom nikdy mluvit,
že lidé hoří jako suchá tráva,
nechtěl vo tom nikdy mluvit
jak páchne krev mísená s blátem
než se v ní ocel začne kalit
A jeho syn můj děda plnej ideálů byl
když jim Mnichov flinty z ruky vzal
do rajchu na nucený práce cestoval
ponorky Němců montoval
a než ta druhá válka chytla jinej směr
kolikrát stříhali mu vlasy
co je v mysli člověka,
když na něj míří mašinkvér
příslušníka vyšší rasy
nechtěl o tom nikdy mluvit
nechtěl o tom nikdy mluvit
co viděl,když se hroutil Hamburk
nechtěl o tom nikdy mluvit
a my kluci hloupí jsme mu záviděli
to číslo na ruce,které nešlo umýt
a co můj táta,dobrák z největších co znám
nešt'astnej život vystál v autu
i jeho brácha za kopečky roha vzal
on prostě zůstal s rodinou tu
na horách s mámou mou deřil padlej svrab
nikdy jim úsměv nezkřivil
a když spadla opona omládli a začli cestovat
jeden ten autobus nebrzdil
nechce o tom nikdy mluvit
nechce o tom nikdy mluvit
tenkrát tam zhaslo šestnáct duší
nechce o tom nikdy mluvit
jak mu bylo když v tom vraku
marně zkoušel mámu vzbudit
člověk když utře to svý mlíko na bradě
a kouká,jak si život užít
co čeká na mě jo' když jsem ted' na řadě
o čem já nebudu chtít mluvit
tolik se bojím,že tu písen' prokletou
navěky nechám nedopsanou,
nashledanou